Žijeme v době hlubokých změn, které nejsou pouze technologické nebo sociální, ale také, ačkoli méně nápadné, paradigmatické. Náš způsob uvažování o realitě se mění. Dnes se setkání vědy a filozofie již neomezuje na akademické kruhy, ale prosazuje se s velkou silou pokaždé, když bereme vážně objevy moderní fyziky. Zejména termín „kvantová metafyzika“ se objevuje stále častěji, znepokojivý a svůdný, jako výzva k přehodnocení základních pilířů našeho myšlení.

Ale co vlastně „kvantová metafyzika“ znamená? Nejedná se pouze o jazykovou módu ani o neoprávněné přivlastnění vědeckých pojmů. Jedná se spíše o scénář, ve kterém nejstarší otázky lidstva – odkud pocházíme? Co je realita? – nacházejí nové důvody k naléhavosti právě ve světle nejnovějších vědeckých objevů.

Kvantová metafyzika vzniká tam, kde fyzika přiznává, že vstoupila do tajemné oblasti. V této „nelokální“ zóně přijímá výzvu filozofie.

Zatímco klasická fyzika, od Newtona po Maxwella, vybudovala uklidňující svět založený na jasných a intuitivně přístupných zákonech, kvantová fyzika od počátku 20. století tento svět podkopala v samých základech. Heisenbergův princip neurčitosti, experiment s dvojitou štěrbinou, různé interpretace (od Everettových mnoha světů po pragmatičtější kou kodaňskou školu) donutily filozofy předefinovat zdánlivě banální pojmy jako „objekt“, „událost“, „příčina“.

Dědictví těchto střetů je dnes plodné. Někteří fyzici, jako Bohm, Wigner a Wheeler, nás vybízejí, abychom přehodnotili realitu jako čistě relační (nic neexistuje „samo o sobě“, ale pouze „pro“ a „s“ něčím jiným).

Je zajímavé si všimnout, jak právě v jádru kvantového myšlení znovu vyvstávají starodávné intuice západní a východní filozofie. Parmenides se svou myšlenkou „být jeden a nedělitelný“ nebo buddhismus s pojmem „univerzální vzájemná závislost“ nacházejí překvapivé ozvěny v odborném jazyce současných fyziků.

Nejde o to opustit přísnou opatrnost vědeckého myšlení, ani se nechat unést fantazijními představami: naopak, kvantová metafyzika je místem, kde se naše obě tradice – západní kritický duch a nadčasová zvědavost humanistů – mohou vzájemně obohacovat.

Nová hranice, která nás čeká, je právě zde: ve schopnosti přijmout údiv, zachovat přísnost a žít v tajemství, aniž bychom se báli, že nás přemůže, ale naopak s vědomím, že v něm spočívá samotný smysl naší myslící existence.

Tyto úvahy poukazují na zásadní bod: věda a filozofie, často vnímané jako oddělené světy, nacházejí společnou řeč v zkoumání nejzazších tajemství existence. V tomto kontextu se lidská spiritualita řadí jako třetí základní pól. Touha objevit hluboký smysl reality – ať už prostřednictvím otázek kvantové fyziky, nebo filozofické reflexe – má totiž své kořeny právě v duchovní dimenzi lidské bytosti: v té vrozené touze po poznání, úžasu, transcendentnu.

Spiritualita tedy nestojí v protikladu k vědě nebo filozofii, ale může být považována za původní zdroj jejich vlastního bádání: je to touha po tom, co ještě nechápeme, uvědomění si limitů racionality, ale také víra, že existuje hlubší smysl, který je třeba objevit.